Uncover / Odkryv

Tamara Moyzes & Shlomi Yaffe
Uncover / Odkryv
Installation
2019

Manželský a současně autorský pár Tamara Moyzes a Shlomi Yaffe odkrývá historii největšího pražského židovského hřbitova, který se kdysi nacházel na místě dnešního žižkovského vysílače. Umělci chtějí poukázat na smutný osud hřbitova – část náhrobků dodnes leží zahrnuta buldozery pod povrchem parku, část byla rozřezána. Instalace Odkryv v Mahlerových sadech vybízí diváky k pokusu o symbolické složení rozřezaného náhrobku.

The artist couple Tamara Moyzes and Shlomi Yaffe focused on the Žižkov Jewish cemetery, once the largest Jewish cemetery in Prague. Their installation made of pavement stones with carved Hebrew inscriptions serves as a reminder of the last century’s sad practice. Tombstones from Jewish cemeteries were often cut to be used as pavement stones, paving the streets of the Czech towns including Na Příkopě street in central Prague.

Text: Milan Mikuláštik

Sejde z očí, sejde z mysli.
V rámci všeobecné kulturní devastace země byla likvidace židovských památek chápána jako součást modernizace. Zpřetrhání kořenů a vědomí rodinných souvislostí mělo napomoci asimilaci „sionistů“ do většinové společnosti, která koneckonců ani neuznávala existenci židovské národnosti. Po druhé světové válce a nástupu komunistů k moci židovské obce odmítly z rituálních důvodů předat hřbitovy státu, neboť v židovské tradici jsou hroby nedotknutelné. O stovky opuštěných hřbitovů, často poničených za okupace, se však nebyly schopny kvůli minimu vlastních finančních prostředků starat, natožpak zajistit jejich ochranu před vandaly a pleněním místními obyvateli. Ještě na konci osmdesátých let v českých zemích existovalo 334 židovských hřbitovů nebo jejich zbytků. Při hledání východiska dospělo tehdejší vedení židovských obcí k závěru, že je nereálné pokoušet se o údržbu a zachování všech židovských hřbitovů. Tlak místních samospráv na přeměnu městských židovských hřbitovů v parky sloužící „všemu lidu“ vedl k rozhodnutí provést řízenou likvidaci židovských hřbitovů tak, aby v každém okrese zůstal zachován alespoň jeden.

V červnu 1972 byl u židovských obcí zřízen tzv. hřbitovní fond, v září 1977 pak centrální hřbitovní fond, spravovaný komisí, jejímiž členy byli předsedové jednotlivých obcí. Tato komise se scházela k projednání žádostí o státní podporu při opravách, ale zejména k přípravě likvidací hřbitovů, prodeje náhrobních kamenů a odprodeje pozemků. Z peněz získaných prodejem pomníků z rušených hřbitovů a odváděných do hřbitovního fondu měla být financována údržba zachovávaných hřbitovů. Na tomto zoufalém pokusu zachránit, co se dá, se však v praxi přiživovali jednotlivci i celé organizace. Docházelo k masovému rozkrádání zejména moderních, cenných žulových pomníků. Jak později zjistil investigativní novinář Jaroslav Kmenta, do kšeftování s náhrobky ze zrušených židovských hřbitovů se zapojily i mafiánské struktury kolem Františka Mrázka, krále československého normalizačního podsvětí. Docházelo k prodejům celých hřbitovů soukromým osobám, několikrát zasahovala Veřejná bezpečnost, která nevěřila, že nákladní automobily a družstevní jeřáby přemisťující přes pobořené hřbitovní zdi desítky náhrobků nejsou součástí kriminální aktivity. Svou roli zřejmě sehráli fakt, že židovské obce v nejvíce dotčených regionech byly vedeny dosídlenci, lidmi, kteří k místu a pohřbeným osobám neměli žádný vztah. Rozkrádání dosáhlo takových rozměrů, že po ukradení několika desítek náhrobků z Nového židovského hřbitova v Praze sama židovská obec podala trestní oznámení na jednoho ze svých funkcionářů. Situaci prověřovala i StB, zejména ve spojení s aktivitami kmotra Mrázka.

Z dochovaných materiálů vyplývá, že vice než ničení hřbitovů bezpečnost zajímala možnost vydírat zúčastněné představitele židovských obcí. Družstvo Štuko bylo jedním z odběratelů náhrobků ze zrušených židovských hřbitovů. Kromě nich získalo i bývalý židovský lazaret v areálu židovského hřbitova ve Fibichově ulici v Praze. Po r. 1787 byl tento bývalý morový hřbitov hlavním pohřebištěm pražské židovské obce a později též Židů z šesti dalších obcí. Hřbitov byl užíván až do otevření Nového židovského hřbitova v roce 1890. V šedesátých letech dvacátého století byla většina náhrobků povalena a zasypána, na místě hřbitova vznikl veřejný park, Mahlerovy sady. Při hloubení základů televizní věže v letech 1985–86 byla většina hrobů kromě nejstarší části zrušena. Část ostatků byla vybagrována a vyvezena na skládku, část byla pietně pohřbena na Novém židovském hřbitově, na zbylých hrobech je dnes hřiště na minigolf. Normalizace těžce postihla také instituci, která by za normálních okolností ochraně židovských památek měla napomáhat: Státní židovské muzeum v Praze. Po emigraci a propuštění mnohých politicky nevyhovujících odborníků v roce 1972 neprošel politickými prověrkami ani ředitel Vilém Benda. Nově dosazený ředitel Erik Klíma instituci „znormalizoval“ zcela dle instrukcí státních orgánů. V praxi to znamenalo absence připomínek Židů či židovství v aktivitách muzea, včetně symbolů či hebrejských písmen. Kromě dlouhodobě nepřístupné Pinkasovy synagogy byla od roku 1981 pro veřejnost uzavřena Španělská synagoga, od roku 1986 byla uzavřena i Maiselova synagoga. Zatímco židovské památky chátraly, povoloval režim od 80. let z ekonomických důvodů prezentaci českého a moravského židovského dědictví v cizině, včetně cizojazyčných publikací určených striktně pro vývoz. Vyvrcholením těchto aktivit byla putovní výstava The Precious Legacy, která po tři roky (1983–1986) cestovala po různých místech USA a Kanady.

Labyrintem normalizace
židovská obec jako zrcadlo většinové společnosti
© Židovské muzeum v Praze, 2017
Text © Martin Šmok, 2017

Out of Sight, Out of Mind
In the context of the country’s overall cultural devastation, the liquidation of Jewish landmarks was understood as part of modernization. The severing of one’s roots and awareness of one’s familial connections to Judaism was meant to foster the assimilation of the “Zionists” into the majority society, which after all did not recognize the existence of a Jewish nationality.

When the communists seized power after the Second World War, the Jewish communities refused for ritual reasons to transfer their cemeteries to state ownership as in Jewish tradition graves are inviolable. Yet given their meager financial resources, they did not have even the minimum required for the upkeep of the hundreds of desolate cemeteries, many of them lying in ruins from the occupation, much less protect them from vandals and the depredations of the local population. At the end of the 1980s there were 334 Jewish cemeteries or remnants left in the Czech lands. Searching for a solution, the leadership of the Jewish communities came to the conclusion that it was unrealistic to try to maintain and preserve all Jewish cemeteries. Pressure exerted by local authorities to have Jewish cemeteries in municipalities turned into public parks for “all people” led to the decision to carry out the liquidation of Jewish cemeteries in a manner that would leave at least one remaining in each district. In June 1972, the Jewish communities established the Cemetery Fund, later the Central Cemetery Fund in September 1977, which was administered by a commission comprising the presidents of the individual communities. Though the commission met to discuss obtaining state support for repairs, its main focus was how to prepare the liquidation of cemeteries, the sale of gravestones, and selling off the plots of land. The money from the sale of headstones from liquidated cemeteries was to go into the Cemetery Fund to finance the upkeep of the cemeteries that remained. Yet in reality individuals and entire organizations sponged off this desperate attempt to save what could be saved. Mass theft occurred, particularly of the modern, lucrative granite headstones. As later revealed by the investigative journalist Jaroslav Kmenta, the racket in headstones from liquidated Jewish cemeteries even lured the gangster types associated with František Mrázek, the king of Czechoslovakia’s normalization underworld. Whole cemeteries were sold to private buyers, and more than once the police intervened when seeing trucks and cranes moving out dozens of headstones through demolished cemetery walls, assuming this could not be anything but criminal activity. Another contributing factor was that the leadership of the Jewish communities in the most affected areas was composed of individuals who had resettled there and thus had no personal connection to the interred. Theft was so widespread that after several gravestones from the New Jewish Cemetery in Prague went missing the Jewish Community filed a criminal complaint against one of its own officials. The StB also investigated, especially as it pertained to the activities of mob boss Mrázek. Yet it is clear from available sources that State Security was more interested in blackmailing officials of the Jewish communities who participated in the racket than in the fact that cemeteries were being destroyed.

Štuko Cooperative was one of the largest customers for headstones from liquidated Jewish cemeteries. In addition it acquired the former Jewish lazaretto in the area of the Jewish cemetery on Fibichova Street in Prague. After 1787, this former plague cemetery was the main burial ground for the Prague Jewish Community and later served six other Jewish communities as well. The cemetery was in use until the New Jewish Cemetery opened in 1890. In the 1960s, most of the gravestones were knocked over and covered with earth and a public park, the Mahler Gardens, was created on the cemetery site. Digging the foundation for the television tower in 1985–86 disturbed most of the graves, except for the oldest section. Some of the remains were dug up and taken to a dump, some were given a ritual burial in the New Jewish Cemetery. A miniature golf course is currently on top of the graves that remained in place.

Normalization also adversely affected the State Jewish Museum in Prague, which had circumstances been different would have played a leading role in preserving Jewish monuments. Many professionals emigrated and were ousted as politically undesirable, and not even the Museum’s director, Vilém Benda, survived political vetting in 1972. Newly appointed director, Erik Klíma, “normalized” the institution fully in accordance with instructions from communist officials. This entailed keeping anything the Museum did free of any mention of Jews or Judaism, and that meant omitting symbols and Hebrew letters as well. In addition to the long-closed Pinkas Synagogue, the Spanish Synagogue was closed in 1981 followed by the closing of the Maisel Synagogue in 1986. While Jewish landmarks fell into disrepair, the regime allowed in the 1980s, for economic reasons, exhibitions abroad of Jewish heritage in Bohemia and Moravia, including foreign-language publications exclusively for export. The high point was “The Precious Legacy” exhibit that traveled to various cities in the USA and Canada between 1983 and 1986.

Through the Labyrinth of Normalization:
The Jewish Community as a Mirror for the Majority Society.
© 2017 Jewish Museum in Prague
Text © Martin Šmok

press:
https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/neighbourhood-boogie-woogie-2019-agoraphilia-aneb-osud-kdysi-nejvetsiho-prazskeho-zidovskeho-hrbitova-neni-vsak-jediny/