Izraelská média se pravidelně vymlouvají, že na jednu malou zemi se v Izraeli děje příliš mnoho politických událostí najednou. Otázka, zda existuje nějaká cenzura, je určitě polemická, ale obecně se dá říct, že většinu médií v Izraeli ovlivňuje stávající politická situace, momentálně tedy pravicová vláda. A přestože se oficiálně tvrdí, že se žádná cenzura neuplatňuje a všechno je publikovatelné, opozici se soustavně zmenšuje šance, že se dostane do styku s veřejností. Stavbou zdi, vybudováním check points (kontrolních stanovišť) a manipulacemi médií se postupně uzavřela také cesta k objektivním informacím o izraelsko-palestinském konfliktu.
V létě roku 2003 jsem se dozvěděla o mírové konferenci pořádané levicovými organizacemi a představiteli palestinského státu. Konala se v hotelu Jaffa v Ramaláhu. Mezi zúčastněnými byli Hanan Ashrawi a Jásir Arafat. V jejím průběhu prošly asi dvě stovky Izraelců jedním z nejvíce střežených check pointů zvaným Kalandia. Média odmítla uveřejnit jakékoliv informace, včetně nabízeného videomateriálu, s vysvětlením, že na tak malý stát jako Izrael se v jeden den stane příliš mnoho politických událostí. O tomto historickém setkání se již nikdo nikdy nedozvěděl.
Když jsem druhý den ve škole, na Akademii umění Bezalel, promítala mnou pořízený materiál, nikdo si nedokázal představit, jakým způsobem jsem jako občan izraelského státu mohla dostat do Mukkati, sídla Jásira Arafata, a to v době, kdy bylo odstřelováno. Já jsem si zase uvědomila, co doslova znamená slangový výraz používaný aktivisty I TEN BYL U ARAFATA.
Samozřejmě, že v den kdy v Izraeli dojde k bombovému útoku, není politicky korektní vyprávět o osadnících týrajících své palestinské sousedy a každodenních konfliktech prohlubujících vzájemnou nenávist. A už vůbec nezbývá místo pro skupiny lidí, kteří se snaží tyto problémy reflektovat a hledat řešení.
Na počátku druhé intifády, boje za svobodnou Palestiny, v roce 2000 zanikly všechny palestinsko-izraelské politické organizace. Novým fenoménem se však stala činnost nově vzniklé mírové pro-palestinská, izraelská organizace Kvisa Shchora, Black Loundry, česky Černé prádlo.
Kvisa Shchora je radikální politická skupina izraelských mírových aktivistů. Založili ji homosexuálové, lesbičky a feministky, kteří se dříve mohli angažovat pouze v tom případě, že svou sexuální orientaci skrývali. Členové organizace pak většinou pocházejí z uměleckého nebo novinářského prostředí.
Velká většina jimi organizovaných politických a sociálních aktivit by se dala přirovnat ke konceptuálnímu umění nebo veřejným performancím. Oni sami však vnímají své projevy jako ryze politické. Staví je na principech zákonného obcházení státem daných pravidel a na komunikaci s médii. Cílem je vzbudit co největší pozornost a dostat se do veřejného povědomí. Při každém zásahu tedy důkladně zvažují jak akci samotnou, tak i následnou mediální odezvu. Zároveň jsou ve stálém kontaktu s právním poradcem, aby byli schopní pohotově reagovat přímo na místě.
Hlavní cílem akce Black Laundry před sídlem ministerstvem vnitra měla poukázat na odlišnou aktivitu jeho dvou poboček v Jeruzalémě. Do té doby téměř nikdo nevěděl, že tato instituce má v Jeruzalémě dvě pobočky, jednu v západním Jeruzalémě pro Izraelce čistě židovské národnosti, druhou ve východní části města pro Izraelce arabské národnosti. Kvalita poskytovaných služeb je přitom nesrovnatelná. Východní pobočka má zhruba dvacetinásobné čekací lhůty pro vyřízení veřejné agendy, obchoduje s nimi. Lidé zde dokonce přespávají, aby se udrželi v pořadí.
Samotná performance – Organizátoři akce byly oblečeni v červených trikách a rozdávali procházejícím letáky. Na titulní straně letáků stály slogany reagující na nejčastější politicko-ekonomické problémy Izraele a vyzývající občany k vyjádření solidarity. “Máš plné zuby nezaměstnanosti? Postav se do řady. Leze ti na nervy bezpečnostní systém Izraele? Postav se do řady.” Po odeznění prvních emocí jste mohli na druhé straně letáku číst vysvětlení, že příčina vašich problémů tkví ve vašem nezájmu o izraelsko-arabskou část obyvatelstva, které je na tom daleko hůř než vy. Přestane-li být těžko jim, bude lépe i vám.
Druhá strana letáku vyvolala vášnivou diskuzi obyvatel v řadách náhodných kolemjdoucích. Tím se smysl akce naplnil. Jejím účelem totiž bylo především informovat o neinformovanosti.
Zároveň se jednalo o jedinou "nenásilnou" akci skupiny a jedinou, která byla mediálně úspěšná. Výsledkem byl krátký televizní šot ve večerním zpravodajství poukazující na nelidské podmínky ve východní pobočce ministerstva.
Další z akcí Black Laundry je v rámci jejich aktivistické činnosti výjimečná délkou trvání. Trvala celé tři čtvrtě hodiny. Většina podobných projektů proběhne v pěti minutách a pak je potlačena místními bezpečnostními složkami. A to hlavně v případech, kdy se jedná o problematiku, na níž stát nechce poukazovat.
I tentokrát šlo o to, upozornit na problém, se kterým většina izraelských obyvatel nepřijde do kontaktu. Problematika check pointů se v médiích prezentuje výhradně v pozitivním duchu a proto si málokdo dokáže představit každodenní stres řadového občana z okupovaného území procházejícího tímto zařízením. Na povolení vyzvednout děti ze školy nebo navštívit příbuzného v nemocnici zde může čekat i několik hodin.
Cílem aktivistů z Black Laundry bylo přenést tuto atmosféru na jednu z nejrušnějších křižovatek Tel-Avivu. Sto padesát účastníků nepřetržitě přecházelo přes přechod, dokud úplně neochromili dopravní provoz. Policie nebyla schopna okamžitě zasáhnout, protože se aktivisté promíchali
s řadovými občany spěchajícími do práce a nebylo možné je eliminovat. Přesto po čtyřiceti pěti minutách akci násilně ukončila, aktéry pozatýkala a obvinila z útoku proti veřejnému činiteli.
Ačkoliv prostředky, které tato organizace používá, jsou vesměs totožné s postupy performance a dalších uměleckých akcí, výsledkem je téměř ve všech případech veřejná diskuze ne o vlastní akci, ale o dané politické problematice. Black Laundry nevidí média jako prostředek vlastní propagace, ale jako prostor pro vyjádření společného politického názoru. Vystupuje anonymně.
Případy izraelských žen Viki Knafo a Tali Fahima, mě nutí položit si otázku: Jak je možné, že tyto ženy, řadové občanky státu bez privilegovaného přístupu k médiím dokázaly vyvolat intenzívní mediální válku? V obou případech spolupracovali s médii tak, jak to dělají umělci. V obou případech měly připravený koncept, kterého se držely až do konce.
Viki Knafo, čtyřiceti čtyřletá žena, matka dvou dětí, pochází z malého města Mitzpe Ramon nalézajícím se v ekonomicky problematické oblasti Izraele, dokázala téměř čtrnáct měsíců plnit stránky izraelských novin a stát téměř přivést k ekonomické reformě. Tehdejší ministr financí Benjamin Netanjahu, představitel pravicové strany Likud, měl kvůli ní doslova noční můry.
O co šlo. Během vlády strany Likud v roce 2003 se začalo se stavbou zdi mezi Palestinou a Izraelem, která si u mnohých Izraelců vysloužila hanlivé přízvisko "berlínská". Náklady na stavbu zajištění její ostrahy jen prohloubily ekonomickou krizi země a promítly se rovněž do míry nezaměstnanosti. Vláda začala šetřit a rozhodla se, že matkám zkrátí přídavky na děti. To nejcitelněji postihlo nejchudší oblasti země. A drasticky se to dotklo i Viki Knafo a jejích dětí.
Viki se proto sebrala a s izraelskou vlajkou v rukách z Mitzpe Ramon pochodovala dvě stě kilometrů až k vile ministra financí Benjamina Netanjahua v Jeruzalémě. Během několikatýdenního pochodu se k ní připojily stovky dalších žen. Ministr se lekl a v médiích uveřejnil zprávu, že bude s Viki jednat. Byl přesvědčený, že veřejnost na Viki i na jeho zprávu brzy zapomene.
Viki však v organizování protestních akcií pokračovala celý rok 2004 a na svou stranu přitahovala stále víc a víc lidí. Sympatizanty nacházela ve všech částech země. Kampaň získala publicitu a ministrova popularita začala prudce klesat.
Po protestním pochodu před izraelským parlamentem vzniklo v jeho sousedství stanové městečko. Existovalo celý rok a jeho obyvatelé se rekrutovali zejména mezi ženami.
Tím ovšem akce neskončily. Zanedlouho Viky a její přívrženkyně vtrhly do supermarketu, nabraly si plné košíky jídla a bez placení odešly. Její příklad následovaly i ženy v dalších městech.
Zásluhou předcházející publicitě i přizvaným novinářů ze všech významných médií přímo na místo "rabování" nebyla policie i ochranná služba supermarketu schopná zasáhnout. V médiích se následně rozpoutala diskuze o úhradě škod, v níž převládl názor, že by škodu měl kompenzovat stát z vlastních zdrojů.
Navzdory rozsahu protestů, široké medializaci a jednáním vlády i parlamentu nenastaly za čtrnáct měsíců žádné změny. Unavená a zklamaná Viki Knafo ohlásila poslední akci. Zveřejnila video se svým nahým nedokonalým tělem. Kamera na něm postupně nacházela nápisy. Na prsou větu „Vysáli jste mě“, na zadku „Vláda mě znásilnila“ a na břiše „Tady se zrodila revoluce“.
Zmatená izraelské média o nahrávce psala jako o něčem, co připomíná performance či video art. K řešení skutečných problémů ale nedošlo. Jediným výsledkem bylo, že se Benjamin Netanjahu vzdal svého ministerského mandátu. V následujících volbách sice chtěl opět kandidovat, ale jeho strana s ohledem na jeho špatnou pověst kandidaturu nepřijala.
<>
Tali Fahima je Izraelitka, která veřejně ohlásila svůj záměr posloužit jako lidský štít na ochranu Zaharyho Zveydyho, obviněného z organizace bombového útoku na jednu z poboček politické strany Likud v Beit Shean v roce 2002. Aby znemožnila izraelské armádě jeho fyzickou likvidaci, provázela ho až do chvíle, kdy Izrael uzavřel s palestinskou samosprávou a jejím premiérem Abu Mazenem dohodu o výmazu Zveydyho jména ze seznamu osob hledaných tajnou službou Mosad. Dodnes zůstává nejasné, jestli Zahary Zveydy je skutečným teroristou nebo byl obviněn neprávem. Tali Co je ovšem důležitější, Tali Fahima svými činem poukázala na porušování lidských práv izraelskou armádou a tajnou službou. V současnosti je vězněná a vyšetřovaná za pomoc nepříteli, předávaní informace cizímu agentovi a za pomoc teroristické organizaci. Obviněná je za období, které strávila v městě Jenin jako průvodkyně Zaharyho Zveydyho.,br> <>
Politický umělec žijící ve vojenském státu musí být propojený s aktivisty a mírovými organizacemi, jinak se nedostane ke čerstvým informacím a necenzurovanému materiálu.
Internetový časopis www.maarav.org.il je propojením obou těchto složek. Informuje o festivalech nových médií, elektronické hudbě, politických výstavách i o politických akcích. Najdeme v něm linky na etablované umělecké instituce i různé mírové organizace.
V izraelském, omezovaném mediálním prostředí se náhradními kanály šířícími informace stávají rovněž elektronická hudba a VJ-ing. Hudebníci a video-umělci organizují jednou týdně techno-parties v různých alternativních prostorech. Promítají na nich nejčerstvější, necenzurované videozáznamy. Je to zvláštní pohled. Tel-avivské děti na extázi hopsající při závěrech z okupovaných území - střílejícím izraelském vojákovi, tancích a buldozerech ničících palestinské domy. Mnohé ze záznamů jsou nafilmované Palestinci, kterým video technologii vložili do rukou izraelští umělci a aktivisté. Tento fenomén je srovnatelný s vlnou protestů, která se zdvihla po zásahu české policie na CzechTekku v roce 2005. Také tehdy se video stalo politickým nástrojem.
Izraelská umělecko-aktivistická scéna představuje exemplární příklad nejasné hranice mezi uměním a politickým protestem v represivním politickém systému. Mnohé z akcí využívají jazyk současného umění a nechybí jim ani jeho polemická hodnota. Média jako je video, už nejsou výlučným nástrojem centralizované masové komunikace a vstupují do dialogických vztahů ve společnosti.
http://www.no-org.net/about.php
http://www.artfocus.co.il/index.html
http://www.demokino.net/
http://minerva.tau.ac.il
http://www.freetalifahima.org
http://www.indymedia.org
http://www.btselem.org
http://www.maayanmagazine.com/
http://www.kibush.co.il
http://artistindex.co.il
http://www.maarav.org.il
http://israblog.nana.co.il
http://www.digitalartlab.org.il
